Proč Derek

Bulíčci se mi zalíbili již jako dítěti, když jsem jednou potkala bílou čubinku před školou. Šel z ní respekt, ale zároveň na ní bylo vidět, jak je miloučká a hravá. Od té doby byl můj sen jít po ulici s bulíkem na volno u nohy... Když jsem to řekla někomu známému, kdo už buldu měl, vysmál se mi s tím, že bulíka nenaučím poslouchat na první slovo. A jak to dopadlo??

Jen co jsem si našla první práci, začala jsem hledat a hledat. (Všichni byli tenkrát proti, nikomu se bulíci nelíbili, každý se mi ho snažil vymluvit, jediný, kdo mě podporoval byl Pavel, i když z bulíka taky nebyl zrovna nadšený..) Byl problém najít rodiče, kteří by se mi líbili. Až jsem našla nádhernou čubinku Go Go z Čerchovské zahrady, která byla čerstvě nakrytá pěkně stavěným psem - Randalem Plzeňský Bull. Jen jsem byla nešťastná, co asi vzejde ze skoro celé černé fenky a žlutého psa - plášť. žíhání se znaky bylo tehdy jediné zbarvení, které jsem nechtěla. Přece jen mi to nedalo a zavolala jsem si pani chovatelce na nějaké to info a pejska přece jen rezervovala.

Po pár týdnech volala, že se pejsci narodili, zběžně mi všechny popsala a já už po telefonu zamluvila "toho s tečkou na hlavě" :o) Po třech týdnech jsme se jeli do Vejprnic podívat na šťendo. Nebyla jsem nijak zvlášť nadšená, spíše jsem počítala, že odřeknu kvůli již zmíněné barvě, nebo že si vyberu některého bráchu, který byl aspoň celý žíhaný... Dereček nás ale tak učaroval, že jsme se okamžitě rozhodli a zaplatili zálohu. Dokonce i Pavel z něj byl nadšený a nechtěl mi ho ani půjčit pochovat. 13.7.07 jsme si jeli pro našeho budoucího grázlíka a předraženého bytového designéra... ;o)