Prodloužený víkend

Přináším nějaké zážitky z našeho uplynulého neplánovaně prodlouženého víkendu.

Dá se říci, že už i Abinka se nám postarala o koberec. Jak se jako malá počůrávala  kde se jí zrovna líbilo (navíc chlap moc úklidu nedá.. :D ), byl koberec u Páji v ložnici samý flek a v topné sezoně zrovna nevoněl (což jsem přisuzovala právě Pájově stylu čištění, ale až v sobotu jsem zjistila, že má Pája pod topením, u kterého já spím, špinavé pracovní ponožky – takže kdo ví :D ). V sobotu jsem se probudila s nějakou špatnou náladou (kdo by se divil po třech hodinách spánku) a hned jsem sprdla Páju, že kdyby to někdo viděl a cítil, pošle na něj Srstku. O jeho typicky chlapské reakci ve stylu „musíš být hned nepříjemná….?“ je snad škoda mluvit. Můj původní návrh dojet koupit nový koberec Pája radikálně zamítl s tím, že by radši plovoucí podlahu. A tak jsme se rozjeli do Písku a koupili podlahu. V sobotu bylo naštěstí pěkné počasí, tak mohla děťátka běhat po dvorku, aniž by potřebovala naší asistenci. Jen chvilkami si pesani mysleli, že jsme to spíš my, kdo potřebuje pomoc. Naše i jejich snažení, včetně zátěžové zkoušky si můžete prohlédnout na pár fotkách  zde . Jen je škoda, že v nás neměl kdo fotit v těch vtipnějších pozicích, třeba když jsme s Pájou všemi čtyřmi drželi hodinu lištu, než jsme až druhý den přišli na to, že to chce více lepidla..

Na neděli jsem spala opravdu tvrdě, ani Abinky noční cestování jsem nevnímala. Jen Pája prý vnímal mé chrápání (no to přece není možné!! :D) Ráno jsem zjistila, že jsem z toho průvanu, který jsme si při práci udělali, nejspíš trochu nastydla. Díky tomu jsem ještě odpoledne usnula naprosto neschopná vyrazit k domovu. Ani vrtačku, kterou Pája vyměnil za lepidlo jsem nevnímala, dokonce ani děťátka, která po mě skákala mi nevadila.

Pondělí jsem si naplánovala velký úklid po té naší prácičce, zatímco Pája šel do práce. Je pravda, že už dříve jsem zjistila, že s našimi děťátky můžu plánovat jak chci. Pesani objevili novou hru – honičku. Trasa byla asi následující – z postele na zem, po schodech dolu do jídelny, tam rychlá otočka, po schodech zase nahoru, přes obýváček do ložnice, opět rychlá otočka na posteli a znovu do kola… Postel na nové podlaze snadno narvali až na topení, po cestě občas něco ulovili, o co se na schodech přetahovali, po cestě sem tam něco rozbili a rozsypali odpadky. Netuším, jak dlouho to mohlo trvat, radši jsem se schovala do koupelny na cigáro. I tak jsem měla podle zvuků přehled, kde zrovna jsou a co dělají, popřípadě co rozsekali. Chtěla jsem je nechat, protože venku nebylo moc hezky. Pak jsem si ale říkala, jestli je dobrý nápad pořizovat si vlastní baráček, jestli by nám nestačila nějaká maringotka…

V úterý jsem chtěla jet s Derďou domu hned ráno, ale díky již zmíněné nemoci jsem neměla sílu (znáte to, po ránu je to vždy nejhorší..). Ale udělalo se opět moc hezky, tak jsem si řekla, že by si ty malé potvůrky zasloužili pořádnou procházku. (mimochodem opravdu nechápu lidi, kteří mají své stránky jen o výstavách apod. My máme tolik zážitků za jediný den, o spoustě Vám zde ani nestíháme psát…) Vzala jsem všechny čtyři psy (ještě labradorka Týna a kříženeček Joey Pájových rodičů) a vyrazila. Byla to asi tak hodinka a půl plná vzteku, nervů, mého jekotu a smečky totálně neposlušných psů. Jediný Dereček, zlatíčko mé milované, mi byl za zadkem pokaždé, když jsem se na někoho rozčílila. Týny největší zábava je utéct někam mimo dosah a tam hrabat myšičky. Pak se vyloženě baví nad tím, jak já se vztekám, když nechce přijít. No a naše Abinka od ní opravdu nemohla odkoukat nic lepšího. Navíc když po ní něco chci, začne se tvářit buď hodně ukřivděně, nebo jako největší flegmouš. I když musím uznat, že už jí jde pěkně chodit u nohy, ale asi nejvíce se u toho projeví její flegmatická stránka. Tváří se při tom, jako by se nechumelilo, čmuchá si za chůze u země, kouká kde co lítá, prostě všechno, jenom aby to nevypadalo, že něco umí a že to dělá kvůli mně – vše je jen z její dobré vůle a ona tímto směrem opravdu chtěla jít sama, aniž bych jí já při tom musela mít na vodítku…. Tak se tváří i při přivolání, ale jak se ke mně dostane blíž, začne se tvářit jako „jé, ty si tu taky?“, dokonce zrychlí a začne vrtět ocasem. Takže asi tak poslední tři metry a přesednutí (kterým mě opravdu překvapila, po tom co předvedla) vypadá celkem pěkně. Ale nebyla by to snad ani Abinka, aby se po cestě zpátky nevyválela v nějakém lejnu, a nebyla bych to já, abych si nic netušíc nesáhla na obojek… Jinak si dětičky docela pěkně pohrály, nějaké ty fotečky opět najdete tady.

No a nakonec asi největší "vzrůšo" - kluci se nám porvali o hárající Týnu. Jelikož jsme neměli v bojleru teplou vodu, čekali pesani po procházce venku, než se nahřeje. Jenom Joeyho jsem vzala dovnitř, páč Abinka i Derek ho pěkně provokují. Už je to 14ti letý dědeček, který za chůze neustále vrčí, no a ti naši prevíti mu nedají pokoj. Jenže Joey proklouzl Pájově mámě a tím, že jsem u toho nebyla (protože jinak Derek ví, že se do ničeho pouštět nesmí, ale bohužel z Pájovy mámy necítí vůbec žádnou autoritu), skončili kluci v sobě. Tedy spíš Joey skončil pod Derekem. Když jsem slyšela šílený jekot a řev, seběhla jsem dolů. Jen jsem na Dereka šáhla, stáhnul ocas na kulky, sklopil uši a věděl, že je zle. Akorát přijel Pája z práce, takže zavolal panu doktorovi a kluci jeli na šití. Bohužel pan doktor zjistil, že má Joey dost rozsáhlý šelest na srdíčku, takže muselo veškeré ošetření proběhnout za plného vědomí. Měl menší ranku na koleni a druhou, větší, na rameni, kde vyfasoval tři stehy. Ale je to šikulka a jen si trošičku pípnul. Pak přišel na řadu Derek. Měl povrchově trhlý loket, u nás by to byla asi loketní jamka. Stačil jeden steh, u kterého nehnul ani brvou. Jinak má zespodu na hrudníčku šílené škrábance a modřiny, nejspíš jak se Joey zespodu snažil bojovat a kousat. Jinak dostali oba preventivně antibiotika. Pan doktor se nad tím vším docela bavil (je to takový cynik :D) . Prý čekal, že to bude horší, ale mě to stačilo aby mi žaludek slušně řádil. Snažili se mě s Pavlem uklidnit, ale nepodařilo se jim vyvrátit mi, že mám psa naprostýho degena. Derek se po zbytek dne tvářil, jako že je mu všechno líto a že se stydí. Joey musel vyfasovat ještě krunýř na krk, páč si chtěl kousat stehy. Takže se začal chovat jako největší chudinka a začal hrozně plakat, asi abych se cítila ještě hůř. Tak jsem ho nakrmila piškoty a prý je mi odpuštěno. No, mám z toho pořád takové všelijaké pocity. Sice je fajn ujištění pana doktora, že je vidět, že Derek nestiskl, že to byly všehno jen trhance a škrábance, že spousta psů dopadne mnohem hůř, i vědomí, že si nezačal, ale každopádně se vůbec nemá nechat vyprovokovat! A tvrzení, že by Joey ve volné přírodě už dávno neměl šanci mě taky teda moc neuspokojuje. Příště budou veškerá zranění ode mě, zkusí jenom hnout pyskem!!!