Proč jsme se zdrželi a Dovolená
Po delší odmlce se opět vracíme se spoustou nových zážitků o které se s Vámi chceme podělit..
První z důvodů, proč jsme se zde dlouho neukázali, byla má pracovní vytíženost, kterou si Dereček s Nikitkou pěkně vychutnali ve společnosti páníčka a Abinky. Nikitka si pěkně užívala svůj zbrusu nový letní výběh, který jí Pája vytvořil a každý den přesouval, čímž si z Nikitky udělal ekologickou sekačku a Nikitka nám vyrostla do jatečních rozměrů. Dereček si užíval hlavně ve společnosti Abinky. Bohužel Vám nemohu přesně popsat jak, jelikož (jak už jsem zmínila), byla jsem stále v práci a svá děťátka jsem nemohla zajet ani navštívit. Ale podle vyprávění Páji to vypadalo tak nějak klasicky – sem tam nějaká hádka děťátek, neuvěřitelné hry minimálně do půlnoci a největší zábava po dešti v bahýnku…
Mezitím, co se miminka rekreovala na jihu Čech, jsem, i přes svůj nedostatek času, opět trošku rozšířila minizoo. Naprostou náhodou (ne že bych o tom před tím neuvažovala) jsem dostala tři nové šnečky. Dva a.fulica, jakožto nepříbuzní šnečíci k Pralince a Tvarůžkovi. Byli strašně maličcí, člověk by se je skoro bál vzít do ruky, ale moc jim chutná, takže krásně rostou. Ale ještě jsem jim nevymyslela žádná jména L Dalším šnečím přírůstkem je Fernet, a. immaculata, kterého jsem dostala za své vysoké pracovní nasazení :D
A posledním přírůstkem je Robert. Je to (DALŠÍ!!!!) králíček, nejspíše zakrslý japončík (tak nějak tomu plemeni Pája říká J). Je to krásný klučík, kterého už původní majitelé nechtěli. No a já když viděla ty obrovské drápy, se kterými se k nám dostal, a ty vyděšená očka….no prostě jsem mu neodolala. Robík dostal novou klec i s domečkem, který při své bojácnosti opravdu potřeboval (a který jsem pak na internetu našla za méně než poloviční cenu a Robert do něj ani nechodí). Už se u nás docela rozkoukal, ale mám podezření, jestli nemá nějaké předky u potkanů. Nejraději mi sedí na rameni (je tak maličký, že mu to skoro nedělá problémy) a ochutnává mi řetízek, naušnice, prstýnky a nehty.
Naprosto nám vyrazil Dereček dech, když se šel s Robertem seznámit. Čuchnul si k němu, odešel k Nikitě, kterou si zkontroloval a pusinkoval, sednul si vedle ní a koukal na Roberta, jako proč je u nás, když už máme Nikitku. Pak si s ním chtěl hrát jako s Nikitkou, takže s aklimatizací v novém domově jsem mohla začít znovu J
Dovolená
Od soboty mám dovolenou, na kterou jsme se všichni moc těšili. Ale bohužel se zatím moc pěkně netváří…
Začalo to hned v sobotu, když mi volala máma. Hlídala Astičku, když byla teta s rodinou na dovolený. Už v pátek byly na veterině, protože Astička měla průjem a byla trošku apatická. Dostala nějaké pigárko a antibiotika. Ale v sobotu už nechtěla jít ani ven, tak jí mamina zavolala záchranku. Astičku odvezli do nemocnice, kde jí dali nějakou kapačku a nechali si jí tam. V neděli už musela na operaci, při které jí odebrali slezinu. Měla jí úplně prorostlou nádory, proto jí začali selhávat ledviny a oběhový systém.
V pondělí jsem za Astičkou vyrazila spolu s mámou. Astička už vypadal mnohem líp, hned jak nás viděla, přímo vyskočila ze svého nemocničního lůžka a vítala nás. Teta se akorát vrátila z dovolené, takže jsme měli počkat, než si pro Astičku přijede. Já už se ale nedočkala. Chtělo se mi nějak spát, bylo mi trošku divně, trošku blbě…no a pak už si jen pamatuji, jak mě mamina fackuje a je kolem mě nějak moc lidí. No nebudu to moc dlouho protahovat, celkem jsem sebou švihla asi pětkrát a nejvíc si pamatuji, jak jsem se strašně styděla, že se tam válím jako nějaký bezďák J Tentokrát poslali záchranku pro mě, ve které jsem mimochodem odmítla kapačku, protože pro mě poslali nějaké fakt divné a nepříjemné lidi (kdo by si taky nechal něco strkat do žíly od nedůvěryhodné osoby???). To se pak ale ukázalo, jako docela šikovný tah, jelikož v Motole už si nikdo nedovolil něco mi dělat, aniž by se nezeptal :D Jen jakýsi pan doktor byl hned přesvědčen, že jsem na tom špatně psychicky (předpokládám, že to nebyl pejskař, jinak by jistě moji hysterii, že chci být u Astičky, pochopil :D) a jeho diagnóza zní: „recid. krátkodobý kolaps kombin. etiol. (psychogenní, vasovagální, mikční ? na pozadí hypotenze při subhydrataci)“ plus mi doporučil Lexaurin. Tak jsem si u nich dala litr fízáku s magnesiem, hoďku si schrupla při čekání na výsledky biochemie, abych se pak dozvěděla, že mi vlastně nic není (óóó, kdo by to čekal????), vyplázla tři pětky a šla domů pěkně po svých… Néé, to pro mě už přijela teta s maminou, aby mi oznámili, že je Pája na cestě do Prahy, kdyby si mě tam prý chtěli nechat (jako by jim sličná paní ze sanitky neříkala, že si mě stejně nenechají J), aby si vzal Derečka a podělil se s maminou o zbytek děťátek. Pája přijel nějak rychle (radši jsem se ani neptala „kolik to jelo“), prý se o mě bál a že si mě prý zase odveze na jih, aby mě měl pod dohledem (jako by měl taky dovolenou, nebo u nich byli alespoň tak „sympatičtí“ záchranáři). Tak jsme posbírali všechna děťátka mimo králíčků (jelikož se předpokládá, že v pondělí je všechny povezu do Prahy sockou – tomu se říká láska a strach o nemocného :D) a vyrazili NA DOVOLENOU….
V úterý jsem udělala letní sídla pro pana Pupíka a Šupinku a dospávala únavu.
Ve středu jsem zjistila, že by se Šupinka mohla klidně jmenovat Houdini . Nebyla ve svém krásném výběhu. Nejdřív jsem si myslela, že je jen někde dobře maskovaná, ale najednou jsem uviděla pohyb ocásku na jednom letněném ibišku hned vedle klece. Tak jsem přemýšlela, kudy by mohla utéci a ona mi to vzápětí názorně předvedla – jednoduše se protáhla mezi pletivem. Opravdu jsem netušila, že by se mohla protáhnout škvírkou přibližně dva na dva centimetry, ale naše slečna se dokáže opravdu moc pěkně natáhnout a zúžit (trošku jsem litovala, že jsem přece jen nechtěla kluka, který by se se svou helmou určitě neprotáhl). Tak jsme museli vyrazit na nákup a klícku trošku poupravit. Tedy já musela poupravit, jelikož Pája tu dovolenou opravdu nemá. O nové pletivo jsem se poškrábala jen trochu, takže už se ta naše holčička zase pěkně sluní na balkoně J
Ve čtvrtek ráno jsem vyrazila zpět do Prahy. Ano, je to tu opět. Opět je ze mne student, i když to vypadá že už jen dva roky :D Po cestě jsem měla co dělat, abych do toho Suchdola vůbec dojela. (Nejspíš mi dodalo síly vzpomínka na nepříjemné saniťáky a pocit na zvracení při rychlé jízdě ležmo) Taky jsem se zašla podívat k mamině na Astičku. Už vypadá výborně, papá samé dobrůtky, které nepapají ani její páníčci a péči si vyloženě užívá. Nad kafem jsme se s maminou shodly, že je docela možné, že nějaké psychické potíže opravdu mám, a jestli je opravdu mám, jsou určitě z mého otce (ne mami, nikdy Ti to neodpustím). Tak mě napadlo, jestli bych ho za to třeba nemohla zažalovat (myslím, že by mi bylo hned líp) a jaké jsem vlastně měla štěstí, že jsem s ním nikdy žádnou dovolenou (nebo spíše prázdniny) netrávila. Hned po příjezdu zpět na jih jsem se u zastávky střetla s obrovským monstrem (málem jsem zapomněla, jak velký má Pája traktor J), kde už na mě čekal Dereček. Tak jsem se s klukama jednu cestu pro seno svezla. Derečeka jsme na chvilku vypustili na louku a on měl strašnou radost, začal podbíhat tu obrovskou krabici, co ten traktor táhne i traktor samotný, takže to se mnou zase hned málem seklo.
No a dnes jsem tak nějak rozjímala, jak je vlastně na té vesnici hezky. Ale hezky mi přestalo být, jen co jsem se vydala nakupovat. Kromě toho, že se tu bez auta nehnete (v zimě kolikrát ani s tím autem), jsem zde nemohla sehnat ani svůj oblíbený opalovací (a poopalovací) mléko ve spreji Garnier. Ovšem jaký objev jsem učinila, to nemohl nikdo čekat! Koupila jsem si opalovací mléko SAHARA. Pro jistotu jsem hned volala mámě, jestli se opravdu vyráběl snad před dvaceti lety, a opravdu mám sloní paměť. Neuvěřitelné. No, Pája žije v končinách, kde jezdí pojízdná prodejna každou sobotu, koupíte mléko v pytlíku, zubní pastu Perličku a kde se už týden prodavačka v sámošce tváří dotčeně na dotaz, zda můžete platit kartou….Ale je tu opravdu pěkně, hlavně když Vám tu trošku sprchne a hned Vám nějaký inteligent pro jistotu vyhodí na půl dne pojistky přesně jako ve středu (a to jsem nedávno zaslechla posměch na pražské „šaliny“ J). Ale co je tu nejlepší, je tu náš páníček a Abinka, spousta polí a lesíků, kde si můžou dětičky pěkně vyhrát. A taky je tu mnohem větší postel než v Praze, takže se do ní všichni pěkně vejdeme, což se opravdu hodí, jelikož Abinka už dosáhla těch hrozících mamutích rozměrů….